Náš pobyt v italském Livignu končí a jako poslední bod zájezdu je jízda Bernina Expresem z Poschiava do Svatého Mořice (vlastně jen do zastávky Muragl, odkud podnikneme náš poslední trek). Jedná se o velmi krásnou horskou trať, kde vlaky bez použití ozubnice stoupají do neuvěřitelné výšky 2253 m.n.m a překonávají tak výškový rozdíl více jak 1800 metrů. Tak se pojďte projet a projít s náme...

Na tento den jsem se těšil a zároveň se ho obával. Chystáme se zdolat vrchol vyšší jak tři kilometry. Tak vysoko jsem nikdy nebyl. Vyrážíme ze sedla Passo Forcola na hranicích Itálie a Švýcarska na téměř pětikilometrový výstup k vrcholu Monte Vago (Al Vach). Je to kouzelná krajina a tak ani nevnímáme únavu a za dvě hodiny(a kousek) stojíme ve výšce 3058 m.n.m. Je to mé životní maximum. Zpáteční cesta je o osum kilometrů delší, protože míříme až do Livigna.

Třetí den byla nabídka obou tras, jak dlouhé tak krátké, dolinami a do toho se mi moc nechtělo. Nechal jsem se tedy vysadit z autobusu v sedle Passo ď Eira a vyrazil na nevelkou horu La Paré. A nešel jsem sám. Bylo nás deset. A asi nikdo nelitoval....

Na druhý den pobytu v malebném Livignu byl naplánovaný výjezd lanovkou na hřebeny hor a odtud krásný trek kolem říčky Federia až k jejímu ústí do jezera Lago Livigno. Počasí nám moc nepřálo, ale bylo lepší než předpovědi uváděly...

Na pár dní se vydáváme do Livigna, městečka a stejnojmenného pohoří na hranici Itálie a Švýcarska, zvaného též "Italský Tibet". Po nočním přejezdu z ČR se ubytováváme a po pozdní snídani vyrážíme na tůru do hor. Prvním naším cílem je hora Monte Neve s výškou 2785 m.n.m.......

To, že se vydám na vrchol nejvýchodnější alpské dvoutisícovky v pohoří Schneeberg, na Klosternwappen (2076 m.n.m), jsem věděl. Jenom ještě ve vzduchu visela otázka kudy. Dočetl jsem se o roklině Weichtalklamm, která k vrcholu vychází od řeky Schwarza mezi Raxem a Schneebergem. Výchozí bod je od nádraží Payerbach-Reichenau asi dvanáct kilometrů. Ráno v 8:40 tam jede autobus a zastávka je u chaty Weichtalhaus. A tak se stalo, že jsem krátce po deváté hodině z tohoto autobusu s hrstkou turistů vystoupil i já. Bez zbytečného otálení jsem se vydal po červené značce do rokliny a stoupal vzhůru. Na vrchol Klosterwappen je to necelách šest kilometrů s převýšením 1500 metrů. Počítá se s časem pět hodin. Průchod roklinou po kamenné řece byl opravdu moc hezký. Místy žebříky, řetězy a kramle, jinde jenom stupy vytesané do skály a nebo vyřezané do kmene stromů na dně rokliny. Nahoru to šlo, ale jít to opačně, to si nedovedu představit.Po naprostém vyčerpání jsem na vrchol nejvyšší hory Dolního Rakouska vyšel o třičtvtě na jednu. Dal si pivo v plechu, pokochal se pohledem a vyrazil po plošině Schneebergu ke kostelíku císařovny Sisi u horní stanice ozubnicové železnice. Pak jsem podél trati sestoupil do lázeňského městečka Puchberg am Schneeberg na vlak k domovu.

Cílem tohoto putování ani tak nebyl přechod Velké Fatry, ale samotný výstup na Rakytov, kopec s nádherným výhledem, který se svojí výškou 1567m.n.m zaujímá čtvrtou příčku nejvyšších vrcholů tohoto pohoří. Vyšel jsem z Liptovské Osady nejdříve po silnici do Nižné Revúce a pak Teplou dolinou do Severního Rakytovského sedla. Odtud do bylo k vrcholu už jenom kousek. Počasí přílo nádherným výhledům na Nízké a Vysoké Tatry, Malou Fatru (Lúčanskou a Kriváňskou) a samotnou Velkou Fatru. Na vrcholu jsem se zdržel a užil si toho nádherného pohledu, kdy vidíte jenom hory. Z vrcholu jsem se vydal do Jižního sedla a přes Minčol na Ploskou. Sluníčko hřálo a i v těchto výškách bylo vedro jako hrom. Přišel jsem na chatu pod Borišovom a než zi chatárka stačila opsat údaje z OP, vypil jsem jedno pivo. Pak jsem se ubytoval a zbytek odpoledne trávil jen tak u chaty. Když se sluníčko trochu sklonilo k západu, vyšel jsem ještě na Borišov. Ráno jsem se pak vydal kolem Ploské na Koniarky a Necpalskou dolinou do Necpal. Tam jsem svoji tůru ukončíl a jel k domovu.

Do Tater se vydávám v naději, že alespoň tam se trochu schladím v dnešních parných dnech. Ze dvou volných dnů byl právě pátek nejvhodnější k výstupu na Rysy, nejvyšší horu Polska a taky nejvyšší horu, na kterou se dá na Slovensku dostat bez horského vůdce. Předpověď počasí na tento den dávala jen malou možnost bouřek. A tak hurá na vlak. Ten můj měl zpoždění a tak jsem se na Popradské Pleso dostal až druhou zubačkou a tudíž jsem se ocitl na konci zástupu turistů mířících na tento vrchol. Jenom po rozcestí Nad Žabím potokem jsem jich předešel sedumdesát a pak jsem to už nepočítal. U chaty Pod Rysmi byla docela zima, ale kousek výš, kam už dosahovaly sluneční paprsky bylo příjemné teplo. Na vrcholu s kótou 2499,6 m bylo narváno. Není se čemu divit. Právě sem vede turistická značka a tady je nejvyšší vrchol Polska. Proto jsem raději přešel odpočívat na druhý z vrcholů, kde bylo jen pár turistů a který je o tři metry vyšší. Dal jsem si pivečko a vydal se proti nekonečnému zástupu, převážně Poláků, zpět do údolí.

Po úspěšném výšlapu s kolegy do Branné se vydáváme na pokračování. Začínáme tam, kde jsme posledně zkončili (v Branné) a jdeme přes kopečky do Ostružné. Hezké počasí a dobré pivečko v cíli naší cesty udělalo i z tohoto vandříku prima den...

Malé Karpaty nabízí velké množství zajímavých míst, krásné hory a místy nedotčenou přírodu. Dnešní trasa je jednou z těch, které mám oblíbené. Vychází z Plaveckého Mikuláša (auto jsem zaparkoval u obecního úřadu) a prochází přes nádhernou Kršlenici na Čiernou skalu, výhledový kopec Javorinka a Jelení horu se zajímavým skalním útvarem. Končí opět u OÚ v Pleveckém Mikuláši. Tak pojďte se mnou na procházku Plaveckým krasem....

Opět se vydávám na svá oblíbená místa. Tentokrát jsou louky na Čertoryji sbalené do velkých balíků a čekají na odvoz.

Tak jako každý rok v červnu se s Petrem vydávám na nějaký ten vandr. Letošní plán jsme přehodnotili téměř měsíc před odjezdem a vydali se po Zlaté stezce Českého ráje z Mnichova Hradiště do Jičína. I když trasa ve vyhledávači ukazuje asi 120 km, Petrova GPS to spočítala na 150km. Za šest dnů docela slušný výkon. A to je hodně kiláků po skalách, schodech a žebřících. Spali jsme v kempech, z nichž některé byly mimo trasu a tak jsme si trochu museli zajít. Stravování z batohu a hospůdek a stánků kolem trasy. Počasí celkem dobré, i když druhý den nám celý propršel. Celá pátý den jsme se motali po všech možných trasách v Prachovských skalách. Bylo to bezva. Tak si pojďte tuto trasu ve zkratce projít s náma.....

Letošní letní dovolenou jsme museli uskutečnit již na jaře. Naskytla se nám výhodná koupě zájezdu do našeho oblíbeného kempu Dole v Živogošči. Měl jsem trochu obavu o teplotu moře, ale to bylo teplejší než jiné roky v létě a i teploty vzduchu přes třicet stupňů byly hodně letní. Pohodu u moře jsme si zpestřili pár výlety po okolí a večery jsme trávili při svíčkách s lahvinkou dobrého vína. Bezva oddech.

Nad Živogoščem se k nebi zvedá hradba hor, které vypadají nedostupné. Jde o pohoří Rilić s jeho nejvyšší horou Sutvid.(v novějších mapách je Sutvidem nazýván celý hřeben a nejvyšší vrchol Velikou Kapelou). Před devíti lety jsem se tam vydal poprvé. Letos jsem si to zopakoval. Odchod z kempu těsně před pátou a návrat na poledne. Jde o velice hezkou i když náročnou tůru. Na hezké ušlapané pěšinky zapomeňte, je tu jen kamení.

Nad Živogoščem se na okraji hory Vrčenice nachází torzo kapličky Sv. Petar. Jsou od ní nádherné výhledy na pobřeží Jadranu v oblasti Makarské riviéry od Živogošče až někam za Drvenik a na poloostrov Pelješac a ostrov Hvar. Nad hlavou pak máte mohutné skály pohoří Rilić s jeho nejvyšším vrcholem Sutvidem.

Měl jsem za úkol zorganizovat výlet pro kolegy z práce a to do přírody a nejlépe do nějakého pivovárku. A tak, znaje rychlost přesunu naší skupiny, jsem zvolilů trasu krátkou (9km) se zakončením u piva. Ze Starého Města pod Sněžníkem, kde jsme dokoupili vše potřebné na tuto náročnou výpravu jsme vyrazili rovnou do kopce k pěchotním stubům Lesík a Svah. Vrchol Jelen s výškou 799 m.n.m byl pak ten nejvyšší na trase. Od Kutného vrchu jsem pak skupinu provedl po loukách k řeznické kapličce Pod Šléglovem a po modré do Branné. Tam jsme v minipivovárku Kolštejn ukončili tuto cestu.

Dnešní trochu rozsáhlé album je z výstupu na nejvyšší vrchol Žďárských vrchů, na Devět skal s výškou 836 m.n.m. A hlavně je o krajině, která tento krásný kout naší země obklopuje. Tak se pojďte projít po dvacet pět kilometrů dlouhé trase z dědinky Cikháj až do Sádku u Poličky....

Na závěr našeho lázeňského pobytu si nechávám kopečky přímo nad Rajeckými Teplicemi. Z vyhlídkových skal je hezký pohled na lázeňské městečko a z vrcholků pak i na druhou stranu, na vrcholky Strážovských a Súľovských vrchů a dokonce i na Beskydy.

Vydáváme se na odpolední výlet na Kysuce, konkrétně k poutnímu místu na hoře Živčáková nad Turzovkou. Při plánování trasy jsem objevil místo o kterém jsem již slyšel a které stojí za to navštívit. Korňanský ropný pramen. A tak se cestou zastavíme i tady...

Na neděli jsme si naplánovali pohodový výlet na moje nejoblíbenější kopce. Auto necháme na přeplněném parkovištíi pod lanovkou a vyjedeme nahoru do Snilovského sedla. S náma jedou stovky dalších a z toho mám pupínky. Od lanovky se pak vydává mnohočetný zástup výletníků zdolat Velký Kriváň. Máme to také v plánu. Jenže co je moc, toho je příliš a tak nejdeme s davem, ale v malé skupince pokračujeme dál na Pekelník a Malý Kriváň. Na vrcholu Malého Kriváně je nás asi pět a tak si ho chvilku užíváme. Cestou zpět už ale potkáváme spoustu jiných turistů. Z hrany Kriváně pak ještě na skok na Velký Kriváň a lanovkou dolů. Hlásí bouřky a nerad bych je zažil nahoře. A co teprve až se masy hnou a u lanovky bude fronta? A tak nám zkončil další "lázeňský" výšlap....