Bylo mým velkým snem vydat se na Svatojakubskou cestu a dojít do Santiaga de Compostela. Letos jsem na začátku roku začal celou cestu připravovat a 2. dubna jsem se svojí ženou vyrazil. Jít pěšky už z domova bylo nemyslitelné a tak se do městečka Sarria ve španělské Galicii přesuneme veřejnou dopravou. Z Vídně do Madridu letadlem a dál vlakem. V Sarrii přenocujeme a ráno 3.4.2019 vyrazíme na "camino" Před náma je 118 km dlouhá cesta, kterou jsme si rozdělili do šesti dnů. Na konci cesty získáváme doklad o absolvování trasy a Compostelu. Další volný den, který sloužil jako rezerva pro nenadálé zdržení využijeme k prohlídce města a odpoledne k malému výletu k břehům Atlantiku. Brzy ráno posledního dne se vydáme na cestu k domovu. Vlakem a letadlem, z Vídně pak autem ažv domů. Tak si to celé pojďte projít s náma.....

Říká se, že všude dobře, tak co doma. Jenže jarní únava ze mě udělala lenocha, kterému se nikam daleko nechce. Proto si ráno pospím a vlakem vyrazím do Hustopečí, odkud jsem si našel trasu s několika cíly. Nakonec dojdu do Klobouk u Brna a autobusem se vrátím domů....

Dnes jsem se vydal na malou procházku po kopcích Bílých Karpat s cílovým bodem na vrcholu kopce Čupy ve výšce 574 m.n.m.

Blatnická hora vlastně ani není žádná hora, jenom takový malý kopeček, poslední na okraji Bílých Karpat, s poutním kostelíkem Sv. Antonína. Nikdo tady tomu neřekne jinak, než "Antonínek". Já jsem se vydal na takovou delší procházku přes toto krásné místo z nádraží v Blatnici, kde vlak zastavuje jen na požádání. Prošel jsem po loukách a polích až do Lipova a vrátil se vlakem domů.

V mapách jsem objevil zajímavá místa pod vrcholem Vápenná v Malých Karpatech. Trochu jsem si připravil trasu a vyrazil. Z Plaveckého Podhradí po žluté, ze které jsem odbočil do hezké rokliny pod Červenicí. Je tam pár hezkých jeskyněk a skalních převisů. Dál jsem si to zamířil rovnou lesem nad Čertovu dolinu. Na hřebínku s výhledem na Vápennou je pár hezkých skal. Pak zpátky na žlutou a po ní k vrcholu Vápenné. Další trasa byla přes Klokoč na Báborskou a nakonec jsem ještě vylezl na Pohanskou. Celé kolečko jsem ukončil v Plaveckém Podhradí.

Horu Lysec jsem poprvé zahlédl z Tlsté a od té doby jsem stále myslel na to, kdy a jak k vrcholu. Teprve dnes jsem vyrazil. Vlakem jsem přijel do Martina a odtud autobusem do dědinky Belá-Dulice. Od kostela je to k vrcholu asi osum kilometrů. Cesta procházela místy lesem a hodně po loukách. Ze samotného Lysce je hezký výhled na okolní pohoří i vzdálené Tatry. Zpátky jsem sestupoval stejnou trasou až na Medzijarky a pak do Jasenské doliny k rekreačnímu středisku Kašová a po silnici do Belé na autobus.

Nevím kolikrát jsem už byl na Žalostiné, ale vždycky se tam těším. A ať je zima nebo léto, vždycky je tam hezky....

Dnešní krátké toulání jsem naplánoval do oblasti Myjavské pahorkatiny na zříceninu hradu Branč. A aby to nebylo jenom do zdí hradu, ještě jsem jej trochu obešel...

Projít se zasněženou Pálavou bylo moje dávné přání. Dnes ráno jsem ale vstával na vlak do úplně jiných končin. Mrazivé ráno zapříčinilo zpždění mého vlaku a tak jsem se vrátil domů, dal si kafe a vyrazil za svým snem. Na Pálavu přikrytou bílou peřinou z pondělního sněžení. A byla krásná...

Máme slíbené krásné počasí a tak se jdu podívat, kolik sněhu napadlo na Lysé hoře. A že ho tam mají hodně, to uvidíte...

Když jsem ráno vyjížděl z domova, byl Vrchol Velké Javořiny v mracích a ani předpovědi nic moc neslibovaly. Ale nahoře se ukázalo sluníčko a i když foukal hodně silný vítr, bylo tam nádherně...

Venku je mizerné počasí a přesto mě to tam táhne. Vyjdu si do svých oblíbených míst Bílých Karpat, jen tak se "vyprdět". V kopcích byla mlha, ale kouzelná......

Stalo se tradicí, že na začátku roku vyrážíme s kolegy z práce na Hostýnky. letos poprvé naše kroky vedly do Chřibů na jejich nejvyšší vrchol, Brdo. A nebylo to špatné...

Vrcholy Čelo a Veterlín patří do korunky hor v Malých Karpatech s výškou nad 700 metrů.Přestože na žádný nevede značená trasa, na obou je umístěna vrcholová kniha. Čelo ji má u Hačovej jeskyně a Veterlín přímo na vrcholu. Cestou zpátky jsem ještě hledal místo, kde jsem před léty našel torzo legendárního Tatranského expresu.

Ráno slibovalo hezký i když větrný den a tak se vydávám vlakem do Javorníku nad Veličkou. Odtud pak půjdu přes kopečky Bílých Karpat domů, do Sudoměřic. Jak bylo a kudy jsem vlastně šel, prozratí toto album.

Krásný podzimní den volá do krásných hor. A tak se večer po předpovědi počasí domlouvám s Jendou na malém treku v Malé Fatře. Ráno vyrážíme. V devět hodin nás autobus vysazuje pod lanovkou. Lanovku, jak se zdálo, spustili jen pro nás a tak se za chvilku ocitáme na hřebenu Malé Fatry. Při pohledu na Chleb a mraky, které sedí na jeho vrcholu bojuji s myšlenkou jít na druhou stranu. Aby jsme dali vývoji počasí čas, jdeme nejdřív na Velký Kriváň, který nebyl vůbec v plánu. Na hřebínku přes Hromové se ale nic nezměnilo a já se dožaduji změny trasy. Jenda je proti. Jdeme tedy do mraků. No a jak to dopadlo, najdete v albu....

Hlavním cílem dnešního výšlapu byla rozhledna Královec nad Valašskýma Kloboukama v Bílých Karpatech a návštěva NPR Jalovcová stráň. Cestou jsem pak procházel přes moc hezká místa, jako třeba Ploštiny nebo krásný kopec Kaňůr s výhledy do Strážovských kopců.

Je konec října a já se již poněkolikáté vydávám na vrchol jedné z nejkrásnějších hor Slovenska, na Veľý Rozsutec v Malé Fatře. Jdu ze Štefanové k vrcholu pro sestup volím přejít Malý Rozsutec, osadu Podrozsutec a túru ukončit v osadě Podhorskovia, která patří k Terchové a jede odtud autobus. Počasí sice nebylo ukázkové, ale vždycky může být hůř. Jedinou vadou byly prázdniny na Slovensku a větší počet návštěvníků hor. Takže onen pověstný klid podzimních hor se nedostavil. Nu což, snad příště...

Už se stalo tradicí, že se každoročně koncem října vydáváme s přáteli na nějaký ten podzimní vandřík. Letos máme namířeno do Polska, jenom kousek za hranice, kde se zvedá pohoří Beskid Śląski s jeho nejvyšším vrcholem Skrzyczne 1257 m.n.m. Celou trasu dělíme do čtyř zhruba stejně dlouhých etap a noci trávíme na chatách PTTK (Schroniska) Na konci máme v nohou necelých osumdesát kilometrů. Tak pojďte si to projít s náma....

K vrcholu Sněžníku se vydáváme ze Starého Města pod Sněžníkem. Ze Stříbrnic jdeme po modré až na Hraniční horu, kde přejdeme na polskou zelenou značku a nahoru šlapeme po ní. Jdu tudy poprvé a mám z toho dobrý pocit. Z Kraličáku se vracíme po klasické trase k chatě Návrší, kde si dáme pivko a klobásu. A protože do odjezdu autobusu ze Stříbrnic do Starého Města zbývají dvě hodiny, rozhodneme se na nádraží dojít po svých přes Štvanici. Vlak stíháme a ještě u nádraží si dáváme jedno na cestu...Byl to hezký podzimní výšlap.

Pohoří Raxalpe je náhorní plošina nedaleko Vídně, která nabízí nespočet treků různé obtížnosti. I když tady nejsem poprvé, tyto hory teprve začínám objevovat. Pro dopravu jsem zvolil kombinaci auto(pto příjezd na první vlakovou zastávku na rakouském území- Bernhardsthal) dále regionální vlak do Payerbachu --Reichenau a nakonec autobus linky 1748 jedoucí od nádraží do sedla ve výšce 1070 m.n.m.s autobusovou zastávkou Prein an der Rax Gh Oberer Eggl . Pak pěšky přes kopečky až do 25km vzdáleného Payerbachu na vlak. Tak to pojďte projít se mnou....

Jeden den na hezkých místech Nitry. Jako první jsme navštívili Kalvárii, pak se prošli krátce městem a prohlédli si Nitranský hrad a odpoledne podnikli výstup na Zobor.

Na Vysoké v Malých Karpatech jsem už párkrát byl, ale o Stodúlkých, skalách pod ní, jsem slyšel jenom hodně málo. Dokonce jsem měl i trochu problém určit jejich přesnou polohu. A tak jsem se brzy ráno vydal na túru po známých i neznámých místech Malých Karpat. Cílem bylo najít Tri stodúlky a vystoupit alespoň na jednu z nich. A už teď mohu říct, že se to podařilo a že dnešní výlet do Malých Karpat stál za to...

Tak zase po letech na "Kelčáku" s bonusem - jízdou lesní železnicí v Rajnochovicích. Trasa byla navržena jako odpočinková a to z nejvyššího možného bodu dosažitelného hromadnou dopravou, z Tesáku. Cíl jsem musel stanovit v nějaké krčmě a tak přišla vhod hospůdka Ve dvoře v Rosošném. O kousek dál jsme se pak povozili vláčkem RLŽ(Rajnochovické lesní železnice).